Dechový orchestr Keramička vznikl roku 1975 a to na základech bechyňské kapely pana Skaláka, která byla založena v roce 1966. V již zmíněné kapele pana Skaláka hráli dva mladí klarinetisté Jiří Uchytil a Josef Boháč, kteří po odsloužení prezenční služby u vojenských hudeb pociťovali potřebu dělat muziku trošku jinak. Proto se rozhodli založit kapelu vlastní a realizovat tak své muzikantství v té podobě, která jim byla blízká. Tou dobou se vraceli i další kamarádi od některé z vojenských hudeb do civilu a začali se scházet na zkouškách a dávat tak reálnou podobu nové kapele. Jelikož to bylo období hluboké totality, musel mít každý soubor svého tzv. zřizovatele. Toho budoucí kapela našla v keramických závodech Bechyně, od čehož se odvodil i její název Keramička. Prvním kapelníkem byl zvolen tehdy nejstarší člen orchestru Bohumír Pokorný, obětavý a pečlivý člověk, který měl nesmírnou trpělivost s mladými muzikanty. Uměleckým vedoucím se stal es - klarinetista Josef Boháč.
V roce 1978 byl osloven lidový učitel hudby a známý křídlovák, do té doby člen populární Kubešovy dechovky František Koutenský , aby převzal kapelnické žezlo. Jelikož byl osloven svými bývalými žáky, kteří v té době tvořili základ Keramičky, nelehký úkol přijal. Zhostil se ho na výbornou, neboť s jeho příchodem začal stoupat žebříček úroveň i popularity. Nastartovanému trendu zvyšování úrovně opět někteří přestali stačit, kapelu opouštěli a přicházely jiní. Jedním z příchozích byl tehdy mladičký vojenský hudebník, dnes známý hudební skladatel a dirigent Ústřední hudby armády České republiky Viliam Béreš. Stal se nejen tenoristou orchestru, ale postupně se prosazoval jako aranžér, upravovatel (tehdy převážně jihočeských písní) a skladatel. Pro kapelu, jak se říká, šil věci přímo na míru. Jeho nezvyklými aranžérskými postupy a specifickým vedením zkoušek docílil orchestr svého nezaměnitelného zvuku. K tomu, aby aranžérské a kompoziční dovednosti Viliama Béreše bylo možno interpretovat v plném zvuku, byl orchestr rozšířen na 13 hudebníků a 4 zpěváky. S tímto faktem se Keramičce začaly postupně otevírat i dveře rozhlasových a televizních studií. S prvními snímky v českobudějovickém rádiu je spjato i jméno Karla Vintery. Tento absolvent pražské konzervatoře měl s dechovou hudbou takřka celoživotní zkušenost. Dlouhá léta působil jako kapelník a po sleze i jako inspektor vojenských hudeb. Od počátku sedmdesátých let až do počátku let devadesátých působil jako pedagog a vedoucí žákovského dechového orchestru na tehdejší LŠU v Táboře. Pro tyto jeho obrovské zkušenosti si ho tehdy členové Keramičky zvolili jako poradce a také dirigenta k přípravě na soutěž o Zlatou křídlovku a při této příležitosti i pro přípravu k prvnímu natáčení. Krajské kolo soutěže o Zlatou křídlovku se konalo v roce 1983 v Českých Budějovicích a Keramička pod taktovkou již zmíněného Karla Vintery zvítězila. Toho roku také kapela prvně vyjíždí do zahraničí. V následném celonárodním kole o Zlatou křídlovku provázela kapelu smůla. Několik dnů před započetím soutěže náhle vážně onemocněl pan Vintera a již se Bohumíržel nepodařilo zajistit adekvátní náhradu. Předvedené vystoupení bylo porotou vysoce hodnoceno o čemž svědčí i cena za nejlepší sólový výkon pro tehdejšího trumpetistu Keramičky Vlastimila Metelce. Veškeré hodnocení však bylo pouze mimo soutěž. Dle poroty totiž došlo k nedodržení propozičního řádu a tím i k následné diskvalifikaci. Soutěžní řád požadoval skladbu v rychlém tempu, kterou kapela samozřejmě zařadila. Skladba však obsahovala kadenci, což bylo příčinou zmíněných peripetií. S osobou Karla Vintery který celý repertoár koncipoval, by jistě i tehdejší porota svůj názor přinejmenším přehodnotila.
Zhruba v polovině osmdesátých let došlo opět k částečné obměně na některých hráčských a také pěveckých postech. Žezlo uměleckého vedoucího v té době již neochvějně držel Viliam Béreš a ve vzájemné symbióze s manažerskými schopnostmi kapelníka Františka Koutenského dokázali Keramičce nabízet neustále nové a do té doby nepoznané možnosti k účinkování. Dokladem toho je i fakt, že součet vystoupení mezi lety 1985 - 1992 a jejich následné rozpočítání do průměru nám dává 2,6 vystoupení za týden. Právě v avizovaných letech se kádr orchestru na tolik stabilizoval, že prakticky nedocházelo k žádným změnám. Dá se říci, že osmdesátá léta a počátek let devadesátých bylo tzv. „zlaté“ období kapely. Intenzita veřejného vystupování byla jistě velkou měrou odvislá od pravidelného zviditelňování se na televizních obrazovkách. Přispěly k tomu zejména tehdy vysílané a širokou veřejností oblíbené pořady Sejdeme se na Vlachovce, Do tance se dej, Při dechovce v Ořechove, Dvakrát šest ze dvou měst a mnohé jiné. Jako velmi vděčná se prokázala i periodická vystoupení na veřejnosti. Tuto možnost nabízela kapele pražská Lucerna, kde se pořádaly „večery dobré zábavy“ pro zájezdy z celé republiky. Podobnou možnost prezentace skýtaly také promenádní koncerty v bechyňských lázních. Zmiňovaná vystoupení přinášela nepřeberné množství potencionálních pořadatelů. Z pořadatelů potencionálních se postupně stávaly pořadatelé aktivní. O tom nejlépe vypovídá skutečnost, že termíny pro vystoupení byly běžně zadány na dva až tři roky dopředu. Aby se možnosti účinkování a to především na koncertních a estrádních programech ještě prohloubilo, absolvovala kapela v roce 1989 umělecké přehrávky u tehdejšího KKS České Budějovice. Pro zvýšení vlastního image, lásku k rodnému kraji a vztah k tradici si Keramička pořizuje originální blatské kroje. Krátce na to přichází do kapely i stálý zvukař.
V červenci roku 1990 dochází ke změně na postu kapelníka. František Koutenský předává pomyslnou kapelnickou taktovku jednomu z prvních členů Keramičky Františku Tůmovi . Sám pan Koutenský však jako hráč zůstává nedílnou oporou do roku 2000. Tehdy musel ze zdravotních důvodů aktivního muzicírování zanechat. Jako kamarád a morální podpora s kapelou zůstává dál a bez jeho neutuchajícího optimismu, neustále načesaného černého ježka, vypravěčského umění a ryzího muzikantského srdce si současní členové ani kapelu představit nedovedou.
Právě počátkem devadesátých let přestává posluchačům stačit nabídka živého vystoupení a kapela je tak nucena uvažovat o vydání svého nosiče. Toto se částečně daří realizovat v roce 1991 kdy u tehdejší firmy SIKONY vychází MC a CD s názvem Jak úsměv slunéčka. Na tomto projektu jsou mimo Keramičky zainteresovány i tři moravské kapely. Samostatného a tehdy vlastně profilového nosiče s názvem Bechyňská bránav podobě MC a CD se Keramička dočkala roku 1992. Vydavatelem se stala tehdy firma Panton. Na podzim téhož roku se daří vydat další nosič ve stejné podobě tedy MC a CD u rakouského vydavatelství ADLER, tentokrát však pouze orchestrální skladby. U stejného vydavatele jsou v krátké době realizovány ještě tři další projekty s orchestrálními melodiemi. Přesto, že od první poloviny osmdesátých let Keramička často účinkovala v zahraničí, tehdy především v bývalé NDR a Rakousku, do země, kde česká dechovka nabyla největší popularity a to do Holandska, vyjíždí Keramička po prvé na jaře 1991. Od té doby si kapela získala v Nizozemsku své příznivce a zajíždí tam takřka pravidelně a to i několikrát do roka. Kapely si všimli i majitelé rozhlasové stanice RADIO OOST a nabídli jí stálou spolupráci. Tuto nabídku začala Keramička samozřejmě naplno využívat. Pro ještě větší zviditelnění orchestru byla v Holandsku roku 1995 natočena videokazeta právě s Holandským komentářem.
Vrátím se však na počátek devadesátých let. Účast v soutěžích není jen boj o umístění, ale také možnost prezentace. Proto se Keramička v letech 1991 a 1993 účastní soutěže dechových hudeb v německém Rastede. Vždy v celkovém pořadí bez rozdílu kategorií získala Keramička druhé a třetí místo. Na tomto úspěchu měl lví podíl i tehdejší šéf dirigent posádkové hudby Tábor Vladimír Elner , který ve vypsané soutěži dirigentů v již zmiňovaném Rastede získal vždy první místo.
Tento obětavý muzikant spolupracuje s orchestrem až do dnešních dnů. Roku 1993 se kapela dostává do finále Polka festu. Tam došlo ke kuriózní situaci, Keramička i Krajanka získaly stejný počet bodů. Teprve předseda poroty Jan Slabák rozhodl z pozice svých dvou hlasů ve prospěch Krajanky. Nová písnička Viliama Béreše a Zdeňka Beneše - Nashledanou milí přátelé, kterou se kapela prezentovala si však palmu vítězství ujít nenechala.
Díky nezájmu vedení odborového svazu Keramických závodů Bechyně o činnost orchestru se kapela osamostatňuje a veškeré náklady s tím spojené si až do současné doby musí hradit sama. Naproti tomu kapela dlouhá léta velmi dobře spolupracuje s divadlem Oskara Nedbala v Táboře a Posádkovou hudbou Tábor. K větším personálním změnám a to jak na postech hráčských tak pěveckých došlo na sklonku roku 1993 a na počátku roku následujícího. Po definitivním odchodu Viliama Béreše za pracovními povinnostmi počátkem roku 1995 do Prahy orchestr začal intenzívně spolupracovat při nahrávání a tvorbě nového repertoáru s jeho dlouholetým členem, trumpetistou, aranžérem a komponistou Vladislavem Sudou . Tak se také v letech 1996 a 1997 daří vydat u hudebního vydavatelství SPINO Tábor celkem dva nosiče (Když k nám přijedou hrát a Domove, domove).
V roce 1997 natáčí Keramička druhou videokazetu, tentokrát pro potřeby domácího trhu. Ze zmíněného projektu zakoupila Česká televize deset klipů a průběžně je zařazuje do vysílání. O rok později se kapela účastnila mezinárodní soutěže o Zlatou křídlovku v Hodoníně. V tvrdé konkurenci patnácti vybraných kapel získává třetí místo, což znamená umístění ve zlatém pásmu. I tohoto úspěchu by jistě nebylo dosaženo bez osoby a osobnosti již zmiňovaného Vladimíra Elnera. Dá se říci, že takřka od počátku devadesátých let je jakýmsi nosným pilířem a má tak velký podíl na veškerých úspěších nejen při nahrávání, soutěžích a dalších vystoupeních, ale pomáhá neustále udržovat a zlepšovat nastartovanou cestu úrovně orchestru. Devadesátá léta přinesla změnu politické situace a sní se otevřeli i nové možnosti, především v podobě účinkování na pódiích směrem západním od naší hranice. Keramička tak začala získávat mnohá pozvání k účinkování a její produkci mohli slyšet, ale také vizuálně vnímat mnozí příznivci dechové hudby v několika zemích Evropy. (Rakousko, Německo, Holandsko, Francie, Belgie, Lucembursko, Švýcarsko).
Cílem současných členů kapely do budoucna je zachovat plné obsazení a vypracovanou úroveň orchestru, zajistit si účast na nejrůznějších prestižních přehlídkách, soutěžích a festivalech, věnovat se více koncertnímu vystupování, samozřejmě natáčet další projekty a stále si udržet možnost a intenzitu účinkování v zahraničí. K tomu je potřeba zajistit mladé perspektivní hráče, kteří budou moci nahradit každého, kdo kdy v budoucnu kapelu opustí. To se ostatně v posledním období 2x povedlo. Zhruba od roku 2000 se kapela průběžně podílí na natáčení propagačních videokazet v oblasti jihočeského regionu. Na základě těchto projektů kapela natočila 14 nových skladeb.
Dne 1. 12. 2003 oznámil kapelník a hráč na baryton Ing. František Tůma ukončení své aktivní hudební činnosti k 13. 3. 2004. Jak řekl, třináctého jsem se narodil, třináctého oženil, třináct let působil na postu kapelníka a třináctého skončím s muzikou. Kapelu však nenechává ve štychu. Za sebe sehnal vynikající hráčskou náhradu, tenoristu a bývalého uměleckého vedoucího Krajanky Petra Töröka , který byl 13. 3. 2004 zvolen novým kapelníkem Keramičky. Pod jeho vedením Keramička opět cestuje do zahraničí i natáčí nové CD. Také se v roce 2009 úspěšně zúčastňuje mistrovství Evropy dechových hudeb. Z pracovních důvodů však Petr Török v roce 2016 opouští kapelnický i hráčský post a v nové volbě kapelníka je zvolen mladý, nadějný a zapálený hráč na baskřídlovku - Petr Kolář. Petr Török ale i nadále zůstává členem kapely na nové pozici zpěváka.
Pro kapelu vždy bylo a do budoucna zůstává cílem a přáním největším plná spokojenost posluchačů, našich příznivců a vůbec všech milovníků hudby zvané dechovka.